| Zpravodaj občanského sdružení "Olomoučtí kolaři" (OKO) | číslo 3/2001 |
Zatímco v loňském roce vzbudil velkou pozornost neobvykle dlouhý velociped (čtyřkolo s vozíkem), letos jsme měli možnost seznámit se s jinou pozoruhodností - dvěma lehokoly (podrobněji viz. článek na 4. straně). Mnozí využili vstřícnosti a ochoty pilotů těchto strojů a na vlastní kůži si jízdu vyzkoušeli. Neodolal jsem ani já (viz. foto)
a po několika málo modřinách
jsem pochopil, jak se na tomto šlapohybu udržuje rovnováha. Velkým zážitkem pro
mě ale byla zkušební jízda našeho předsedy OKO. Ten ihned odhalil základní
principy jízdy a bravurně na lehokole manévroval. Snad z opojení nevšedním
zážitkem, ale zahlédl až na poslední chvíli velký výmol a přelétl přes řídítka.
Na první pohled hrozivě vypadající pád ukončil ukázkovým kotoulem, při kterém až
s vědeckou precizností nasměroval svou kinetickou energii žádoucím směrem.
Nezbývá než doufat, že koncem září se už počasí umoudří a nebudeme muset další
plánovaný výlet zrušit.
Letos se s cyklovýlety úplně roztrhl pytel, takže na tomto místě si je pouze ve zkratce
připomeneme a k některým se ještě vrátíme v příš-tím čísle.
Hned druhý den po výletu s Českým rozhlasem Olomouc jsme se vydali na Velký Kosíř
(viz foto z vrcholu kopce).
Za zmínku stojí nevšední pohostinnost paní Románkové z Kandie,
která pro výletníky upekla dvě ořechové bábovky. Po prvotním váhání cyklisté ochutnali
a po bábovkách se brzy jen zaprášilo. Někteří z nás se ještě zúčastnili i cyklistického
závodu v Těšeticích (O pohár starostky obce Těšetice), ve kterém jim jen o chloupek unikla medaile. Začátkem července jsme navštívili jižní Moravu (podrobněji článek na 7. straně) a o týden později jsme zavítali na Mírovsko. Mimochodem jsme při tomto výletě založili novou tradici - bezplatnou přepravu kol ve vlaku pro členy OKO. V červenci jsme také navštívili Tovačov a od starosty Majetína jsme se nechali provést po místních zajímavostech. První srpnovou sobotu jsme si udělali výjezd vlakem do Dětřichova a o pár dnů později jsme provedli holandské hosty z partnerského města Veenendaalu okolím Bouzova a Litovelským Pomoravím. Na konci srpna jsme se ještě vydali za osvěžením k Těšíkovské kyselce. Pokud nám bude počasí přát, chtěli bychom sezónu ukončit někdy v říjnu výletem s posezením a opékáním špekáčků.
- jam -
Když jsem dostal první informaci od paní Soni Horké z oddělení zahraničních styků olomoucké radnice, že jeden z Veenendaalských radních plánuje o prázdninách cestu na kole do Olomouce, pomyslel jsem si asi totéž co většina našinců - musí jít zřejmě o jedince zvláštního ražení. Protože mě k tomuto typu lidí mé okolí také často počítá, pocítil jsem samozřejmě silné nutkání se s tímto člověkem setkat. Pro ty, kdo nejsou plně v obraze - Veenendaal leží v rovinatém Nizozemí a je velmi aktivním sesterským (dříve se říkalo družebním) městem Olomouce. S Henkem jsme navázali spojení elektronickou poštou a z doplňujících informací vyplynulo, že je ředitelem zvláštní školy, takže má prázdniny a vyráží 21. července společně s manželkou. Upozornil jsem ho, že české a moravské cyklotrasy se hustotou značení a kvalitou povrchu určitě ne zcela podo-bají západoevropským, doporučil jsem mu velmi dobrou mapu a nabídl poradu v nouzi přes mobilní telefon, příp. doprovod do Olomouce na posledním úseku cesty.
Očekával jsem příjezd od severovýchodu, takže jsem byl poněkud překvapen, že se manželé Andewegovi chystají dorazit do Olomouce od Kroměříže. Jak se ukázalo, trošku se obávali kopcovitého terénu, takže lišácky zvolili menší okliku údolím Rýna a Dunaje do Vídně (tzv. trasa Limes Romanum - sleduje hranici římského impéria) a odtud dál podél Moravy až do Olomouce. Příjezd předpokládali kolem 10. srpna. Příliš jsem tomu nevěřil, přesto se ozvali jen s malým zpoždě-ním v sobotu 11. srpna dopoledne z jedné restaurace v Břeclavi s dotazem, zda nevím, kde v tomto městě najít trasu Moravské stezky. Po třetím opakování jejich lokalizace jsem z ho-landské výslov-nosti pochopil, že jde o Břeclav, a po-radil jsem jim, že značení prochází hlavním náměstím. Za odměnu jsem se dozvěděl, že druhý den v neděli plánují poslední nocleh před příjezdem do Olomouce v kempu u Prostějova. Dešifrování názvu tohoto města mi už trvalo kratší dobu a záhy jsme se domluvili, že jde zřejmě o některý z kempů na Plumlovské přehradě. Když mi v neděli večer potvrdili, že ve zdraví dorazili, byli jsme už rychle domluveni - rádi přijali mou nabídku na vyzvednutí v kempu kolem deváté ráno v pondělí 13. srpna.
U brány kempu na mě čekali dva běžní (i když po cestě vydatně opálení) turisté, kteří mi hned začali vysvětlovat, že nejezdí moc rychle a v kopcích mě budou zřejmě trochu zdržovat. Měli pravdu - se svou jednorychlostní dámskou Eskou jsem jim skutečně v kopcích ujížděl, to bylo ovšem z nezbytí, jinak bych musel tlačit. Jejich styl jízdy byl velmi efektivní a úsporný - vždy tak lehký převod, aby se zbytečně nenamáhali ani v největším stoupání, na druhé straně vytrvalost - na cestě z Veenendaalu do Olomouce urazili denně kolem 75 km, v posledním úseku na našem území do Prostějova rovnou stovku. Odměnou jim prý byla slivovice spontánně nabídnutá v kempu jedním z moravských spolustanujících (ovšemže jako správní Holanďané vezli stan, nocleh si nikde předem nerezervovali, v penzionu spali pouze jednou v Rakousku, když nenašli vhodné tábořiště). Před olomouckou radnicí už byli uvítáni náměstkem primátora dr. Pilátem, stačili jsme se ale ještě domluvit na pozvání na večeři a na cyklovýlet s Olomouckými kolaři do Loštic a na Bouzov ve středu.
Obojí se vydařilo a dozvěděli jsme se leccos zajímavého. Naši hosté brzy pochopili, že naše cyklotrasy jsou vhodnější pro horská kola, než pro jejich cestovní stroje a že hustota kem-pinků není tak vysoká jako na západ od našich hranic. Jakákoli nerovnost na holandské asfaltové cyklostezce by vedla k okamžité telefonické intervenci na radnici a zjednání nápravy, u nás je poněkud vyvádělo z míry, že chodníky pro chodce mají lepší povrch, než cyklistické stezky. Když jsem vysvětlil, že rozebíratelný materiál (červenou zámkovou dlažbu) u nás vyžadují správci sítí (elektřina, plyn, voda), kvůli snadnosti oprav, opáčil Henk, zda požadují při novostavbách a rekonstrukcích silnic taktéž náhradu asfaltu dlažebními kostkami. Bylo by to prý logické, ostatně auta mají mnohem lepší pérování a jsou mnohem stabilnější než kola
Nuže, nic proti holandské logice, má své racionální jádro. Na druhé straně jízda po vedlejších silnicích v okolí Bouzova a po lesních silnicích Litovelským Pomoravím byla i "zhýčkanými" Holanďany kvitována s nadšením. Ostatně o zhýčkanosti se nedá hovořit u tandemu, který loni zdolal na turistických kolech cestu z Holandska do Říma. Nejde přitom o žádné sportovce. Jak se nám Henk svěřil, denně najede na kole po rovině něco mezi třemi a čtyřmi kilometry při cestě do práce a totéž zpět. Na své dálkové cesty se nijak speciálně nepřipravují. Jedou úsporně a postupně prodlužují etapy. Není to drahá dovolená - víte, co zna-mená mezinárodní označení NL? Němci je překládají jako Nur Limonade (=dám si jen sodovku), Italové Niente Lira (=žádná lira). Holanďané jsou tedy se svými stany a karavany nejen spořiví, ale mají i smysl pro humor
V. Raclavský
| * Cykloturistické výlety pořádané "Olomouckými kolaři" * |
| * Cyklo(turistické) akce v regionu * |
V roce 1995 jsem se zúčastnil spolu s bratrem, otcem a skupinou cykloturistů zájezdu do Nizozemí, kam jsme se vypravili autobusem i s vlastními rozloženými koly tuzemské výroby. Bydleli jsme asi 2 km od moře. Holandsko je proslulé svými stezkami pro cyklisty, které jsou naprostou samozřejmostí. Nejlepší projížďky na kole jsou kolem moře, když vám vítr fouká do zad. A právě na cyklostezkách u moře jsem se několikrát setkal s koly typu HPV - lehokoly. Kolem nás se občas přehnala až 30ti členná tlupa lidí na podivných pojízdných křesílkách rychlostí kolem 50 km/h. Tehdy jsem jenom udiveně koukal a nebyl jsem sám.
Kolo bylo osazeno zpočátku komponenty Favorit. Dojezd kola byl 50 km. Po ujetí této vzdálenosti bylo nutné stroj znova seřídit. Za těch 6 let, co ho máme, prošel vývojem, který kolu velice prospěl.
Nejprve kolo mělo 2 řetězy, ale bylo dost hlučné. Proto jsme je vyměnili za jeden řetěz, který vznikl pospojováním tří řetězů. Vodící kladku z hokejového puku časem nahradila silonová kladka. Sedačka, ohýbaná z novoduru, byla těžká. Byla proto nahrazena sedačkou z hliníkové slitiny (původně z MIGu 15). Pevnou přední vidlici nahradila odpružená. Nejprve jsem na lehokole jezdil sporadicky a dával jsem přednost horskému kolu. Po úraze, kdy jsem pro bolesti páteře nemohl sednout na horské kolo, přesedlal jsem na HPV, které bylo doplněno o odpruženou opěrku hlavy. Postupem času Laďa vykonstruoval ještě další dvě kola typu HPV. Je to celoodpružené HPV vhodné pro cesty horší kvality a rychlostní speciál Stercl Aero na obrázku (není vhodný do silničního provozu). Vyrobil také čtyři horská kola. Jedno krosové a freerider a dva sjezdové speciály.