U cesty na Svatý Kopeček leží už dlouho kus žuly, kterou jsem dřív jako povrchní kolemjedoucí kolař považoval za betonovou patku starého sloupu. Až když začala stavba století, cyklostezka Chválkovice-Samotišky, a byly ořezány náletové dřeviny, tak jsem si všiml, že nejde o beton...

Leží tam povalený hrubě otesaný žulový blok s malou mramorovou tabulkou: "Kapitán Arnošt RYPKA, kapitán srbské a francouzské legie, zahynul 1. dubna 1924". Jak se ukázalo, nebyl jsem první, kdo si pomníku všiml. Ing. Otto Babler, syn překladatele a básníka O.F. Bablera ze Samotišek, dokonce podnikl ve věci pomníku historický průzkum a sepsal o tom zprávu už v roce 1995. V souvislosti se stavbou cyklostezky se na město také obrátila olomoucká Vlastivědná společnost muzejní se žádostí o znovuvztyčení pomníku. Má se tak v rámci stavby cyklostezky stát, snad na jaře příštího roku.

Co se podle podle zpráv z dobového tisku stalo? Kapitán Rypka byl mladým důstojníkem olomouckého dělostřeleckého učiliště, který prošel bojišti první světové války nejdřív na rakouské straně v Haliči a po zběhnutí do ruského zajetí také v Srbské legii v Rusku (nasazen na řecké a rumunské frontě), poté u čs. dělostřelectva ve Francii (proto kapitán srbské a francouzské legie, nikoli cizinecké, ale český legionář). Po válce se účastnil ještě bojů na Těšínsku (proti Polsku) a na Slovensku (proti Maďarsku). Klobouk dolů, stihl toho dost. V míru byl převelen do Olomouce, ale manželku s dítětem měl v Praze. Chtěl pro ni zajistit letní byt, aby si byli blíž, a 1. dubna 1924 proto vyrazil ve volnu na motorce se sajdkárou na Svatý Kopeček, který byl již tehdy módním výletním místem. Vzal s sebou kolegu kapitána Grausama a když se večer vraceli, havarovali v zatáčce u Prachárny. Kapitán Rypka se zabil, pravděpodobně nárazem do stromu, kapitán Grausam byl vymršťen do pole, kde se podle svého svědectví po neznámé době probral z bezvědomí a kolem 23. hodiny se dostal do Chválkovic, odkud přivolal sanitu. Lékař ovšem již jen konstatoval smrt.

Tolik svědectví dobového tisku ze zprávy ing. Bablera. O příčině havárie se můžeme jen dohadovat. Podle kapitána Grausama byl na vině "...zamilovaný pár, který nejevil známky, že by chtěl rozjetému motocyklu z prostřed cesty uhnout. Uhnul tedy řidič motocyklu p. kapitán Rypka a toto vyhnutí zaplatil životem..." (Našinec, čtvrtek 3. dubna 1924, číslo 78, str. 2). Tuto verzi celkem realisticky kometoval můj přítel - světaznalý skeptik - slovy: "...Pokud se vraceli tak pozdě v noci, tak si něco jistě popili a ve spojení s nedostatečným výkonem reflektoru motocyklu to tak dopadlo. Tehdejší motocykl byl v noci určitě slyšet na 3 km, takže i když byli zamilováni na nejvyšší stupeň, nebezpečí by se jistě vyhli. Na vině je alkohol...".

Ať to byli jakkoli, kapitán Rypka byl ve vojsku vážený a pravděpodobně to byla právě armáda, která nechala pomník vytesat a vztyčit. Ve dvacátých letech se také určitě teprve vytvářelo povědomí o skutečných příčinách dopravních nehod a přecenění vlastních sil po požití nějaké skleničky před jízdou ve studeném večerním vzduchu jistě nebylo považováno v této souvislosti za trestuhodnou nedbalost. Od té doby se ale časy změnily a osud kapitána může mít i pro nás kolaře symbolický význam, zvlášť v souvislosti s novou cyklostezkou. Nevím sice, jestli šlo v Olomouci o první oběť dopravní nehody na téměř jednostopém vozidle, odvažuju se ale odhadovat, že rychlost tehdejší motorky se sajdkárou nebyla o moc vyšší než rychlost slušně šlapajícího kolaře na dnešním kvalitním silničním kole, alespoň v tomto úseku aleje, který je stále ještě trochu z kopce. Také výkon reflektoru současných bicyklů je možná s tehdejším motokolem srovnatelný, o možné hladině alkoholu v krvi u některých kolařů při nočním návratu z okolí Svatého Kopečka raději nemluvme. Takže važme si tragického příkladu kapitána Rypky a končeme opět citací mého přítele: "Nakonec tu cyklostezku po kapitánovi můžete pojmenovat, to by bylo príma..." Já už můžu jen dodat, že by to mohlo pěkně vyjít, třeba na slavnostní otevření cyklostezky 1. dubna 2008, tj. 84 let po jeho smrti, pokud se ovšem stavba neprotáhne, to bychom museli pietně připomenout až kulaté 85. výročí...

Autor děkuje za laskavé zprostředkování přístupu k historickým materiálům pracovnici Odboru investic olomouckého magistrátu paní Pavlíně Hanzlíkové. O vlastním nekonečném příběhu cyklostezky někdy příště.